I dnes je každé z těchto míst cílem mnoha turistů a cestovatelů, a už zdaleka nejen "baťůžkářů". Stále jsou oázami klidu, pohody a nicnedělání. Jsou rájem pro cestovatele po několik týdnů štvaného z jednoho autobusového nádraží na druhé, kdy se o něj přetahují hoteliéři, taxikáři a škemrající děti.

Z tuláků se stali spořádaní otcové rodin, v městečkách vyrostly lepší restaurace a stánky se suvenýry, ale "hippie" kořeny jsou pořád znát. Stále je k dispozici mnoho levných hotýlků rodinného typu s poležením na terase, kde zní z CD přehrávače Bob Marley, stánky se suvenýry prodávají batikovaná trička, část cestovatelů zjišťuje, že prostě nedokáže odjet, a původně zamýšlených několik dnů se mění v týdny či měsíce pobytu. Všichni jsou si rovni a mají se rádi.

Asi nejtypičtějším "hippie centrem" je v Maroku Chefchauen, městečko s padesáti tisíci obyvateli rozkládající se na svazích pohoří Rif, a Essaouira, rybářské centrum na břehu Atlantiku.

Chefchauen (v překladu prý "Pohled na vrcholky") nebo jen krátce Chauen, jak ho místní nazývají, nabyl dnešní podoby poté, co byl v patnáctém století osídlen muslimskými a židovskými uprchlíky z Granady. S další vlnou židovských imigrantů ve třicátých letech minulého století získal svou současnou modrou barvu. Modře jsou natřeny nejen všechny domy v úzkých uličkách na strmém svahu, ale i okraje chodníků a nezřídka i samotná dlažba. V poledním slunci působí takové uličky přímo nadpozemsky. Zajímavé je, že městečko zůstávalo dlouho v izolaci a křesťanům byl až do roku 1920 vstup zakázán.

V šedesátých letech minulého století městečko objevili hippies a zalíbilo se jim tu okamžitě a nejen kvůli malebné poloze - podstatným zdrojem obživy obyvatel okolních hor je totiž kif alias marihuana. Tato tradiční součást místní kultury je dnes v Maroku ilegální, v praxi však tolerovaná a sehnat se dá v jakémkoliv množství i kvalitě, stejně jako hašiš, moderní vynález určený především na export. Diskrétní nabídky na "něco speciálního", "čokoládu" nebo "kouř" patří k místnímu koloritu.

Chauen se stejně jako většina marockých měst dělí na ville nouvelle, nové město, a medinu, staré centrum. Ta místní dýchá pohodou. Ulice se občas mění v živé, částečně zakryté tržiště - ševci zde spravují boty, krejčí zdobí výšivkami dželaby – tradiční hábity s kapucí pro muže i ženy, k dostání je koření, sladkosti nebo ovoce vyrovnané do vzorových komínků. Všechny uličky ale nakonec vedou na náměstí Uta el-Hamman patřící turistům. Jeho strany lemuje řada příjemných restaurací a kaváren lákající k posezení. Zrekonstruovaná pevnost hned naproti nabízí pohodlné zaplašení pocitu přílišného nicnedělání.

Essaouira je městečko s podobnou atmosférou, ač její historie na břehu Atlantiku byla zcela odlišná. Osídlena byla Féničany již v 7. století př. n. l., ale dnešní podobu jí dali až v 15. století Portugalci. V osmnáctém století se stala významným obchodním uzlem mezi Evropou a Afrikou a sultán Sidi Mohammed ben Abdallah si tehdy najal francouzského architekta Theodora Cornuta, aby celé město zrekonstruoval. Právě tehdy dostalo jméno Essoauira – "skvěle navržená".

Dnes v uličkách Essaouiry převládají kombinace bílé a modré ostře kontrastující v zářivém slunci. Essauoira voní mořem, cedrovým dřevem a kořením. K výhledům na moře nebo živý přístav lákají hradby s řadou kanónů - zbytky pevnosti, kterou zde na obranu důležitého přístavu postavili právě Portugalci. Magnetem jsou rovněž kilometry pláží, které začínají přímo na kraji městečka. Na obou místech pobíhají čističi bot, prodejci sladkostí a vody nebo ženy nabízející tradiční tetování hennou. Málokdo odolá si odvézt alespoň kousek Maroka s sebou v podobě umně vykreslené květinky na rukou, pažích či bosých nohou.

(c) Ztraceni.cz, 2003